Naše volba – DEMOVERZE PSA

Jak už jsem se rozepsala v Mém příběhu, vyrůstala jsem na vesnici, kde u každého domu byl pes.

Ten, kdo psa neměl, byl divný.

Všichni přece mají psa.

V té době samozřejmě většina z nich žila venku, v boudě, případně na řetězu. Mnozí z nich nic jiného, kromě boudy a jejího okolí, ani neznali.

A protože byl můj taťka na vojně psovodem, byl správný pes – velký pes.

Pomyšlení na malé uštěkané a agresivní potvory mi vyvolávalo kopřivku. Člověk je pomazlí, to každopádně 😃, ale abych si takového pořídila já?

NIKDY!

Já jsem člověk pro velkého psa. Německý ovčák, ridgeback, zlatý retriever. To jsou aspoň psi, co vypadají jako psi!

Za doby, kdy jsem žila s rodiči, jsme měli postupem času psy tři. Respektive feny.

První, kterou si pamatuju, byla fenka černého křížence.

Jmenovala se Keny. Byla jsem v té době ještě dost malá, ale chvíli, kdy nám ji přinesli, si pamatuju jasně.

Zazvonil u nás zvonek. Na verandu vešel člověk, s modrou sportovní taškou v ruce. Taťka mě vysadil na stoličku, abych nezavazela. Pán položil tašku na zem a z ní vykoukla malá černá chlupatá věc. A byla naše. Jestli mu naši něco platili, jak dlouho u nás byl, kdo to byl, nevím. Měli jsme psa! To bylo důležité. 🙂

Na procházky jsme chodili do lesa a nejlepší bylo, když jsem dostala kožené vodítko do ruky. Připadala jsem si hrozně dospěle a zodpovědně.

Vůni kůže miluju dodnes.

Druhou fenečku jsem si přivedla já.

Když jsem chodila ze školy domů, viděla jsem ji několik dní po sobě běhat po poli. Každý den se odvážila jít ke mě blíž a blíž a po čase šla se mnou až domů. V té době už byla dost vyhublá.

Později jsme se dozvěděli, že přijelo auto, vyhodilo psa a ujelo.

Nejde mi na mysl, jak někdo něco takového může udělat. Nechat zvíře napospas osudu. Je mu jedno co s ním bude, co se mu stane…

Je mu to fuk.

Ale!

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! A taky se na každou svini vaří voda… Tím se uklidňuju a snad je to pravda.

Ale zpátky k feňuli…

Protože byla hodná, nechali jsme si ji.

Byl to pravděpodobně kříženec německého ovčáka. S čím, těžko říct, ale uši měla veliké skoro jako fenek. Když foukalo, tak se člověk bál, aby nám neuletěla. 🙂

V té době byl velmi populární seriál Komisař Rex. Když jsem hodně přimhouřila obě oči, mohla jsem říct, že se mu podobá. Ovšem problém byl, že to byla holka… No co, tak to byla Rexina. 😃

Výběru třetího psa už předcházely sáhodlouhé přípravy.

Měli jsme rodinné porady a vybírali vhodné plemeno. Samozřejmě jsme vybírali psa PSA. Žádného malého pidižvíka.

Plemena ve hře byla bullmastif, hovawart nebo bernský salašnický pes. Všichni splňovali podmínky pro rodinného psa, který by nám vyhovoval.

Bullmastifa jsme vyřadili kvůli jeho krátkým chlupům. S takovou výbavou by se mu v zimě venku úplně nelíbilo.

Nakonec vyhrál bernský salašnický pes, asi i kvůli své trojbarevnosti a tím roztomilejšímu kukuči. (Teda aspoň pro nás.)

Rodiče vybrali chovnou stanici z Beskyd. Neměli jsme žádné chovatelské, ani výstavní ambice, tak bylo domluveno, že náš pes nepotřebuje mít průkaz původu.

V té době to byl ještě běžný stav, že pouze část štěňat z papírového vrhu průkaz původu dostala. Rodiče i někteří ze sourozenců tedy průkaz původu měli, ale my jsme ho nevyžadovali, proto bylo naše štěně bez PP.

Pár let nato už bylo toto ustanovení zrušeno a dnes už všechna štěňata z vrhu průkaz původu dostávají, a to i v případě, že mají nějaké exteriérové nebo jiné vady. Takže pokud budete kupovat štěně po papírových rodičích, nikdy nenaleťte rádoby chovatelům, kteří vám budou tvrdit různé nesmysly, proč zrovna tahle štěňata PP nemají.

Když jsme pro prďolu jeli, věděli jsme, že chceme zase fenu.

Přijeli jsme k chalupě, kde kolem pobíhali dva dospělí psi. Hned nás běželi přivítat.

Manželé nás usadili v dřevem obložené kuchyni a dovedli tam maminku štěňat se všemi jejími malými fenkami, abychom si mohli vybrat tu naši. Jestli si dobře pamatuju, bylo jich pět. Všechny kulaťoučké, čisťoučké a voňavoučké.

Více se mi líbily fenečky s menším bílým flekem na hlavě, ale když jsme na ně zavolali, přišla jen jedna. Bílý znak na hlavě měla největší ze všech a sympatická mi byla ze všech nejméně. Ale brzy se ukázalo, že to byla ta nejlepší volba.

Dostala jméno Tara. Vyrovnaná, klidná, pohodová, fena, bez jakýchkoli zdravotních problémů. Dožila se krásných čtrnácti let. Na BSP to je víc než krásný věk.

Taru jsme si pořídili, když mi bylo patnáct let. V září jsem nastupovala první rok na internát do Kroměříže a po ukončení studia jsem se stěhovala k mému budoucímu manželovi Martinovi a ona zůstala u našich, kde byla zvyklá na svůj domek se zahradou a pole za domem.

Psa jsem si chtěla pořídit i v mém novém „doma“, ale pořád nebyla ta správná doba a podmínky.

Bydleli jsme v jednom pokoji u manželových rodičů, tam to nepřicházelo v úvahu vůbec. Mít ho venku taky nešlo, protože velmi opečovávaná zahrádka by po zásahu psem už tak upravená nebyla.

Takže jsme psa odkládali a odkládali a čas plynul. Upravili jsme si bydlení, už jsme bydleli na celém patře, narodila se nám jedna dcera a pak druhá.

Byla jsem na mateřské a věděla, že lepší čas na pořízení mého prvního vlastního psa už nebude. A tak jsem začala dumat, jaké plemeno by pro nás bylo nejvhodnější.

Protože mít psa venku mi nepřišlo jako nejlepší řešení, domluvili jsme se, že bude bydlet s námi v bytě. Martin měl ale jednu podmínku. Pokud bude v bytě, nebude línat.

Komplikace jako hrom!

To se mi ten výběr plemen značně zúžil. Které velké plemeno nelíná? Chci přece psa a ne nějakou malou DEMOVERZI.

Knírač? Ty mokré chlupy kolem huby nadělají skoro více bince, než línací pes. To samé i bouvier. Pudl? Nejsem na kudrlinky. To znamená pryč i s italským vodním španělem, který stejně není ani tak velký, jak bych chtěla. Peruánský naháč? Ten se zas musí oblíkat nebo mazat. Ideálně obojí.

A další problém. Mít psa v bytě a ještě velkého, to bude chtít taky dostatek pohybu. A že to nebude málo pohybu takového psa vyběhat a dostatečně zaměstnat.

Člověk k sobě musí být upřímný, když si chce domů pořídit živého tvora. Kromě toho, že na tom záleží spokojenost toho zvířete, tak na tom záleží i spokojenost celé rodiny. A co si budem, velký sportovec já opravdu nejsem.

A nevybitý pes je taková časovaná bomba. Dřív nebo později začne něco demolovat a nebude vědět co se sebou.

Což teda neplatí jen o velkých psech, ale i o těch malých, velmi temperamentích. Věřte mi, že takového nevybitého jack russel teriéra doma vážně nikdo nechce.

Tak jsem pátrala a hledala, četla, ptala se…

Až jsem nakonec ze zoufalství zabruslila i do těch malých, uštěkaných agresorů. 😃

Jorkšír? Moc malý. Bišonek? Zase ty kudrlinky…A pak jsem našla Bišonka s rovnou srstí.

Bichon havanese neboli Havanský psík.

Splňoval všechny parametry. Až na tu jeho velikost…😃

Veselý, hravý psík, milý k dětem, oddaný své rodině. Je šťastný, když může být se svým pánem a je mu jedno co zrovna dělá. Jdete 10 kilometrů, bude šlapat s vámi. Chcete ležet týden na gauči, bude spokojeně spát vedle vás. A? Nelíná!

Dneska už vím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí.

Když jsme si ho přivezli domů, měla starší dcerka skoro pět let, mladší rok a půl. A opravdu nelituju, že jsem si na něj počkala. Byla to ta nejlepší doba. Děti už si daly vysvětlit co můžou a co ne, jak se mají k pejskovi chovat. Já měla dostatek času na učení hygieny – jednomu nočník, druhého ven 😃 a pes byl spokojený, že je s námi.

Dokonce jsme si spolu zkusili absolvovat i dvě výstavy. Ale nebylo to nic pro nás. Ta údržba srsti trápila mě i psa. Každodenní minimálně půlhodinové česání, koupání trvalo i tři hodiny, protože jeho extra hustá srst prostě nechtěla schnout. Takže jsme to vzdali a raději stříháme na bezúdržbovou délku, kdy jsou spokojení všichni. Opravdu bylo vidět, jak se mu po ostříhání ulevilo.

A tak máme Izzyho. Je to náš šašek, magor, tajtrlik. Občas i něco peprnějšího, když něco vyvede. 🫣

Musela jsem přehodnotit svůj názor na malé psy. Nejsou zas tak špatní, jak jsem si myslela.

Většina věcí totiž závisí na nás, na lidech. Na přístupu, na výchově, na výběru…Věřím tomu, že kdybychom se s Martinem tolik nezaměřili na to, co doopravdy od psa očekáváme a jak chceme žít, měli bychom spoustu zbytečných problémů navíc.

Takhle máme psa, který se k nám hodí dokonale!

„Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe.“

— Josh Billings