Povinnosti pro děti? ANO, prosím!

Jako na spoustu jiných rodičů, i na nás přišla řada…

”Mami, my bychom strašně moc chtěly králíčka!” sdělily mi se slzami v očích dcerky na výstavě drobného zvířectva.

Kdyby náhodou někdo neměl představu, co za zvířenu se na takové výstavě vystavuje, tak jsou to holubi, slepice, husy, kachny a světe div se, taky králíci.

Kdo to mohl tušit, že zrovna na výstavě takových druhů zvířat vyvstane v dětské dušičce touha po domácím mazlíčkovi.

I když, co si budeme nalhávat, mě, jakožto veterinární sestru, ve skrytu duše tajně trápilo, že moje děti jaksi nejeví absolutní zájem o nějaké zvíře. Člověk až začne pochybovat, jestli jsou opravdu jeho… Nicméně barvité vzpomínky na jejich příchod na svět jasně říkají, že ano!

A protože mě zalila radost ze zájmu, následovaly oči kocoura v botách na Martina, abychom o tom alespoň začali uvažovat.

No jo, ale co dál? Člověku se to rozleží v hlavě… Králíka chtějí děti… Kdo se pak stará? Rodiče… Máme na to čas? Ne… Chceme se starat? Ne… Očkování, žrádlo, ohryzaný nábytek, bobky po bytě… Jak bude reagovat náš pes? Někdo ho musí naučit být kámoš… A co na to děti? Mami, prosím, uděláš to? Mě to nejde, nevím jak…

A pak řekl Martin spásnou větu…

“OK! Můžete si králíka pořídit, ALE nejdříve mi přinesete vypracovaný projekt. Zjistíte si, co takový králíček potřebuje, co jí, kde spí, kde bude bydlet a kolik co stojí. Až to všechno budete vědět, tak králíčka pořídíme.”

Heuréka!

To je ono! To je to, co každé dítko potřebuje před tím, než nějaké zvířátko dostane.

Potřebuje vědět, že mít zvíře neznamená jenom chodit kolem a občas ho pomazlit. Znamená to péči, krmení, čištění klece a taky respektování toho, jak se zvíře chová a co potřebuje ke spokojenému životu. Protože když ty podmínky mít nebude, bude nespokojené, může být agresivní nebo nemocné. A to je něco, co nechce nikdo. Ani rodič, ani dítě a už vůbec ne to zvíře.

Po Martinově větě samozřejmě zavládla euforie a nadšení. “Jooo! Budeme mít králíka!”

Jenže… takový projekt znamená strávit čas hledáním článků, následně čtením těch článků a co hůř, zapisováním důležitých informací.

Samozřejmě přišly s prosíkem o pomoc. Tak jsme společně hledali, společně četli i zapisovali, ale za chvilku bylo potřeba si udělat pauzu od tak náročné činnosti a kouknout se na nějakou pohádku. Pak úkoly do školy.

Další den byl kroužek a pak už nebyla energie na to, zapisovat nějaké nudné věci o králících. A pak zase ty úkoly a kamarádi venku…

Abych to shrnula. Výstava byla v srpnu, dnes je únor a zatím ještě žádného králíka nemáme.

Starší dcerka si uvědomila, že zas tak po králíkovi netouží, že těch povinností okolo je nějak moc. A mladší se rozhodla, že by potkan mohl být lepší alternativa, že bude na chov jednodušší. Nicméně ani PROJEKT POTKAN zatím nemám na stole. Čas na přípravu je zatím věnován “důležitějším” věcem.

Tak uvidíme, jestli někdy nastane ta správná doba na mazlíka. Prozatím si vystačíme s hafanem a ukřičeným papouškem, které si vydupala maminka. 🙂 Ale na moji obhajobu, pořízení obou předcházely taky dlouhé přípravy.

Jsem moc ráda, že holky projevily o zvířata zájem, to né že ne, ale taky jsem šťastná, že měl Martin takový bezva nápad a neschválili jsme jim mazlíka jen tak.

Takhle si alespoň dostatečně uvědomily, že je čeká řada úkolů s tím spojená. Že mít zvíře není jenom zábava, ale i každodenní plnění povinností.

A až nastane ta správná doba, tak je moc rádi podpoříme a budeme se dívat na to, jak se z nich stávají ti nejlepší přátelé zvířat.